Bajka o tygru a smrti

Ustlali si pod hradbami kamenného města během padajícího, zamračeného soumraku. Šedovlasá stařena ulehla do bělostných peřin a její malý, hubený vnuk ji pozoroval s úzkostí v srdci. Věděl, že dnes před setměním to přijde. Stařena ležela po jeho levici, z pravé strany se ozval šramot a zpoza okraje hranice, na které spočívaly obě postavy se vynořila hlava v kápi, jíž zpoza látky zasvítily v osudovém úsměvu bělostné zuby.

„Ne!“ vykřikl Tygr a chytl stařenu za ruku.

„Nepoddávej se tomu!“ naléhala na Tygra stařena v poryvech zesilujícího větru.

Tygr chytl pravou rukou temnou postavu za kápi a ucítil intenzivní bodavou bolest, která projížděla z jedné jeho ruky do druhé.

Zařval a vše ztichlo a potemnělo.

„Běž na smrt, nemám slitování“, pravil Tygr hřmotným hlasem směrem ke svému otci, jehož odváděli tři muži v kožených bundách, s dokonale černými, slunečními brýlemi, kamsi do centra města. Starý muž se několikrát otočil a v jeho výrazu se zračil zmatek, otázky a prožívané uvědomění. Tygr byl zvyklý prosazovat svá přání silou a byl centrem každé společnosti právě proto, že jen málokdo se mu snažil oponovat. Posadil se ke stolu, usmál se na černovlasou hostesku a
uchopil do obrovské ruky číši s vínem. Hlasitě se zasmál, ale uvnitř plakal.

Navždy.